Vyrůstala mezi slavnými osobnostmi, pracovala v médiích a pohybovala se ve světě, kde se řeší image a úspěch. Dnes ale Linda Havlíček Skarlandtová nachází smysl života jinde - v paliativní péči a pomoci lidem v jejich nejtěžších chvílích. V otevřeném rozhovoru mluví o mateřství, které začalo šokem, o dceři s poruchou autistického spektra i o tom, proč smrt nepovažuje za tabu, ale za přirozenou součást života.
Síla ženy podle Lindy: odhodlání i pokora
„Síla ženy je pro mě vnitřní plamen,“ říká Linda Havlíček Skarlandtová hned na začátku rozhovoru. Podle ní nevychází ze sebevědomých gest ani dokonalého života, ale z pocitu, ze smyslu života a jeho naplnění, ze sebepoznání a schopnosti přijmout, že nic není samozřejmé.
Dnes téměř padesátiletá žena přiznává, že skutečnou pokoru pochopila až s věkem. „Pokora ve dvaceti je úplně něco jiného než pokora po čtyřicítce. Život mě několikrát zastavil a přehodil výhybku.“
Zlom přišel nečekaně - s narozením první dcery.
Mateřství, které nezačalo pohádkou
Linda šla rodit zdravé dítě. Realita byla jiná.
Dcera Laura se narodila s vrozenou vadou zažívacího ústrojí a krátce po porodu musela na operaci. Místo vysněných prvních dnů mateřství zůstala Linda sama v nemocnici bez miminka.
„Všechny moje představy se zhroutily jako domeček z karet,“ vzpomíná.
Následovaly tři roky plné vyšetření, nejistoty a hledání diagnóz. A právě toto období ji podle vlastních slov zásadně proměnilo.
Dnes o své zkušenosti mluví otevřeně - i o tom, že její dcera žije s lehkou poruchou autistického spektra.
Autismus není nemoc
Linda odmítá vnímat autismus jako tragédii.
„Je to jiné nastavení mozku,“ vysvětluje Linda. Podle ní může správná podpora dítěti otevřít plnohodnotný život. Diagnóza nakonec pomohla i samotné Lauře pochopit, proč některé věci prožívá jinak než její vrstevníci.
Velký důraz kladla na rozvoj odolnosti.
„Chtěla jsem, aby věděla, že překážky se nepřeskakují útěkem, ale jejich překonáním.“
Dětství mezi slavnými - ale bez privilegované bubliny
Jako dcera známé hlasatelky Marty Skarlandtové vyrůstala mezi umělci a známými osobnostmi. Přesto popisuje své dětství jako neobvykle svobodné.
Rodiče s ní vedli dialog místo autoritativní výchovy a její názor měl váhu už od dětství. Otevřenost doma znamenala i jedno zásadní pravidlo: žádná témata nebyla tabu — ani smrt.
Právě to se později ukázalo jako klíčové.
Od strategie komunikace a divadel k paliativní péči
Dlouhá léta pracovala v médiích a komunikaci. Zlom ale přišel po smrti jejího tatínka (Zdeněk Skarlandt byl hudebník a člen skupiny K.T.O. ,pozn.redakce).
A v tomto období narazila na nabídku práce v centru paliativní péče v Thomayerově nemocnici. Kruh se uzavíral.
„Viděla jsem ten inzerát a okamžitě jsem věděla - to je ono.“
Nejprve pracovala na osvětě, postupně ji však začala přitahovat přímá práce s pacienty. Dnes působí jako zdravotně sociální pracovník, krizový intervent a poradce pro pozůstalé. Aktuálně navíc studuje zdravotní sestru.
„Moje místo není v komunikaci o péči. Moje místo je u lidí.“
Smrt jako přirozená součást života
Podle Lindy česká společnost stále smrt vytěsňuje. Přičítá to i minulému režimu, který podle ní oddělil nemoc i umírání od běžného života.
„Je to jediná jistota, kterou máme - a přesto se o ní bojíme mluvit.“
V paliativní péči podle ní nejde jen o konec života, ale o kvalitu posledního času, důstojnost a podporu rodiny.
Energie, která se nevyčerpává
Překvapivě říká, že ji práce s umírajícími nevyčerpává.
„Mě to energii dává,“ přiznává. Velkou oporou je jí rodina a manžel (Petr Havlíček, pozn.redakce), který ji podporuje i v neustálém studiu a profesních změnách.
Ženy po čtyřicítce: nezačíná konec, ale nová etapa
Silným tématem rozhovoru je i období, kdy děti odcházejí z domova a ženy ztrácejí pocit role a identity.
Linda nabízí jednoduchou radu:
„Nikdy nesmíš být jen matka. Musíš mít svůj vlastní svět.“
Podle ní není pozdě začít znovu - studiem, dobrovolnictvím nebo novým směrem života.
Diskuse
0Chcete přidat komentář?
Přihlaste se nebo vytvořte účet.
Zatím žádné komentáře. Buďte první!